Blog posts

Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. března 1934 v Klušinu. Skupina sovětských kosmonautů, kteří byly vybráni z 3461 kandidátů čítala dvacet stíhačů, mezi nimi Jurij Gagarin, Vladimir Komarov, Alexej Leonov či German Titov. Volba mezi Titovem a Gagarinem padla na Gagarina kvůli ruskému jménu. Po 128 minutovém letu v kosmické lodi Vostok-1 oblétl Zemi a urazil 15000 km. Gagarin se stal symbolem dobývání kosmu SSSR. Z bezpečnostních důvodů měl pak zakázáno samostatně létat, ale zůstal členem kosmonautického týmu. Pro let Sojuzu-1 byl vybrán jako náhradník Vladimíra Komarova. Ten během letu zahynul. Gagarin byl zařazen do týmu kosmonautů, kteří se připravovali k letu na Měsíc. 27.3. roku 1968 při cvičném letu v 10:31 hod zemřel v troskách letadla MiG-15UTI. V roce 1976 - krátce po smrti Martina Heideggera vyšel rozhovor "Only a God Can Save Us" ve Spiegelu. Rozhovor proběhl už v roce 1966. Esej Emmanuela Lévinase vyšel v roce 1961 a Levinas v něm reagoval na první let člověka do vesmíru.

Everything is functioning. That is precisely what is awesome, that everything functions, that the functioning propels everything more and more toward further functioning, and that technicity increasingly dislodges man and uproots him from the earth. I don't know if you were shocked, but [certainly] I was shocked when a short time ago I saw the pictures of the earth taken from the moon. We do not need atomic bombs at all [to uproot us] -- the uprooting of man is already here. All our relationships have become merely technical ones. It is no longer upon an earth that man lives today.
Martin Heidegger,1966

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

Prý je nutné bránit člověka před technikou našeho věku: člověk v ní přišel o svou identitu astal se pouhým kolečkem nesmírného soukolí, v němž se točí bytosti i věci. Existovat jakoby bylo totéž co využívat přírody. Ve víru tohoto podnikání, které stravuje samo sebe, pak nezůstává jediný pevný bod. I osamělý poutník, který se toulá po krajině s jistotou, že patří sám sobě, je ve skutečnosti zákazníkem turistického a hotelového průmyslu a bez svého vědomí ipředmětem výpočtů, statistik a plánů. Nikdo neexistuje pro sebe.

V tomto pohledu na věci je kus pravdy. Technika je nebezpečná. Neohrožuje jen identitu lidí. Hrozí roztříštit celou planetu. Odpůrci industriální společnosti jsou však povětšinou reakcionáři. Zapomínají na velké naděje naší doby či je přímo nenávidí. Nikdy totiž nebyla vlidských duších tak silná víra v osvobození člověka. Tato víra se neopírá o vymoženosti, skterými moderní technika a nové zdroje energie vycházejí vstříc dětinské instinktivní touze po rychlosti. Neopírá se o krásné mechanické hračky, které pokoušejí věčné dětství dospělých. Víra v osvobození člověka spadá v jedno s otřesem usedlých civilizací, srozpadem nánosů minulosti, s vyblednutím lokálních koloritů, s trhlinami,které začínají vrásnit všechny ty překážející a těžkopádné věci, jimiž se zaštiťují lidské partikularismy. Pouze zaostalost se jich může domáhat jako vlastního raison ďêtre a v jejich jménu bojovat osvé místo v moderním světě. Technický rozvoj není příčinou, nýbrž naopak důsledkem toho, že lidská podstata ze sebe s úlevou shazuje svou noční tíhu.

Mám na mysli jistý módní proud moderního myšlení, pocházející z Německa, který zaplavuje pohanské zákoutí naší západní duše. Myslím Heideggera a heideggeriány. Člověk má prý znovu nalézt svět, který lidé ztratili. Údajně prý neznají nic než hmotu, která se před nimi tyčí, jako by postavenou proti jejich svobodě. Lidé už znají jen objekty.

Znovu najít svět, to znamená znovu najít dětství tajemně schoulené v Místě, otevřít se jasu širých krajin, okouzlení přírodou, velkoleposti hor; znamená to rozběhnout se cestou, která se vine mezi poli, a cítit jednotu, již vytváří most spínající říční břehy i architektura staveb, přítomnost stromu, lesní přítmí, mystérium věcí – hliněného džbánu, střevíců sešlapaných venkovany, i třpyt karafy s vínem na bílém ubruse. Samo Bytí jsoucna se má projevovat vtěchto privilegovaných zážitcích, dávajíc se člověku a svěřujíc se do jeho ochrany. A člověk, strážce Bytí, získává touto milostí svou existenci i svou pravdu.

Učení jemně vypracované a nové. Vše, co se po staletí jevilo jako to, co člověk přidal kpřírodě navíc, zde září jako součást nádhery světa. Umělecké dílo – záblesk Bytí, a nikoli výtvor člověka – dává této předlidské nádheře znovu zazářit. Mýtus se vypráví v přírodě samé. Příroda je vsazena do této prvotní řeči, která nás vyzývá a tím teprve zakládá lidskou řeč. A člověk musí umět naslouchat, porozumět a odpovídat. Ale porozumět této řeči a odpovídat na ni, to neznamená oddat se logickým úvahám sestaveným v systém poznání. Znamená to obývat místo, pobývat. Zakořenění. Toto slovo se vnucuje: ale ani rostlina není zakořeněna natolik, aby dokázala definovat ono důvěrné srozumění se světem. Trocha lidskosti od přírody vzdaluje, mnoho lidskosti k ní přivádí. Člověk obývá zemi radikálněji než rostlina, která z ní těží jen živiny. Báje, které vypráví ona prvotní řeč světa, předpokládá pouta jemnější, četnější a hlubší.

A zde se setkáváme s věčným svodem pohanství, jež přesahuje dětinskost modloslužby, už dávno překonaná. Sakrálno pronikající skrze svět –a právě negací toho a možná ničím víc je judaismus. Kácet posvátné háje – teď už rozumíme čistotě tohoto údajného vandalství. Mystérium věcí je totiž zdrojem krutosti vůči lidem.

Vsazení do krajiny, připoutání k Místu, bez něhož by vesmír ztratil svůj smysl a stěží by vůbec existoval, to je ono rozpolcení lidstva na domorodce a cizince. A z tohoto hlediska je technika méně nebezpečná než genii loci, bůžkové Místa. Technika ruší výsadu tohoto vkořenění a exilu, který s ním souvisí.

Technika od této alternativy osvobozuje. Nejde samozřejmě o to, vrátit se ke kočovnictví, ostatně stejně neschopnému jako usedlá existence vymanit se z určitého kraje a klimatu. Technika nás osvobozuje od heideggerovského světa, od pověr Místa. Vzniká tak šance vnímat lidi mimo postavení, vněmž se octli, nechat zářit lidskou tvář v její nahotě. Sokrates dával městu přednost před venkovem a stromy, neboť ve městě lze potkat lidi. Judaismus je bratrem sókratického poselství.

Co je obdivuhodné na Gagarinově výkonu? Jistě ne jeho varietní kousek, který uchvacuje davy. Není to ani sportovní hodnota jeho výkonu, kterým překonal všechny rekordy v rychlosti a výšce. Větší význam má otevření dveří k novým poznatkům a novým technickým možnostem, odvaha a osobní Gagarinovy ctnosti; věda umožnila počin, který předpokládá ducha odříkání a oběti. Nejdůležitější je však zřejmě fakt, že člověk opustil Místo. Po dobu jedné hodiny existoval mimo horizont. Kolem něho bylo jen nebe – či přesněji řečeno geome-trický prostor. Člověk existoval v absolutnu homogenního prostoru.

Judaismus byl vůči místům vždycky svobodný. Zůstal věrný své nejvyšší hodnotě. Bible zná jen Svatou zemi. Zemi bájnou, která sama vyvrhuje nespravedlivé, zemi, v níž nelze zakořenit bezpodmínečně. Jak střízlivá je kniha knih v popisu přírody! „Země, kde teče mléko a med.“ Krajina je zde vystižena potravinářským slovníkem. V jediné větě...„byl čas prvních hroznů“ (Nu 13,21) na okamžik zaleskne se hrozen, zrající ve výhni štědrého slunce.

Je tu ovšem tamaryšek vysazený Abrahamem v Beer-Ševa (Gn 21,33): Jeden z vzácných „individuálních stromů“ v Bibli, svěží a vybarvený, okouzlující představivost uprostřed tolika putování napříč tolika pouštěmi. Ale pozor! Talmud se asi obává, abychom se nedali zlákat jeho zpěvem v jižním větru a abychom v něm nehledali smysl Bytí. Vytrhuje nás z našich snů: tamaryšek je akronym. Tři písmena, z nichž se skládá jeho hebrejský název, jsou iniciálami pro Potravu, Nápoj a Obydlí. Tři věci nezbytné k životu, tři věci, které člověk nabízí člověku. A země je tu od toho. Člověk je jejím pánem, aby mohl sloužit lidem. Zůstaňme pány mystéria, Jež země vydechuje. Zřejmě v tomto bodě se judaismus rozchází s křesťanstvím nejvíc. Katolicita křesťanství do sebe vstřebává v kultu světců a v kultu svatých míst i ony dobře známé a podmanivě bůžky. Křesťanství sublimuje původní vkořeněnou zbožnost a tím ji udržuje zbožností živící se krajinami, rodinnými, rodovými a národními vzpomínkami. Díky tomu dobylo křesťanství svět. Judaismus modly nesublimoval, požadoval naopak jejich zboření. Stejně jako dnes technika, judaismus demystifikoval vesmír, odčaroval přírodu. Díky své abs-traktní univerzalitě je judaismus ve střetu s imaginací a vášněmi. Objevil však člověka v nahotě jeho tváře.

in: „Humanisme de l'autre homme; Difficile liberté; Du sacré au saint; Au-dela du verset“
Emmanuel Lévinas, Etika a nekonečno, 2009, Oikoymenh
(překlad do češtiny Dvořáková Věra, Reichert Miloš)